Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dětský domov

21. 12. 2007
Dneska, poslední den školy před vánočními prázdninami, jsme celá třída místo klasické školní besídky vyrazili na návštěvu do dětského domova na Vinohradech. Už několik dní předem jsme si vymysleli program pro děti a uspořádali sbírku hraček a peněz na hračky pro děti. Nakoupili jsme spoustu autíček, motorek, knížek a dalších hraček a vybrali spousty plyšáků.
Do dětského domova pro děti od 3 do 5 let jsme vstoupili po deváté ráno. Ošetřovatelka nás zavedla do prostorné ložnice, kde se těsnalo 14 maličkých postýlek. U každé postýlky stála maličká židlička se složeným pyžámkem a v každé postýlce spalo jedno plyšové zvířátko. Bylo to docela traumatizující, představit si chudáky děti, které sem každý večer uléhají a nemají pořádné rodiče, kteří by jim dali pusinku na dobrou noc.
Odtud jsme prošli dveřmi do herny, kam postupně přicházelo více a více dětiček. Spousta malých holčiček a chlapečků. Svíralo se mi srdíčko, když jsem je viděla a nejraději bych si každého z nich posadila na klín a povídala mu pohádku a zařídila jim normální rodiče. Všechny děti se posadili na lavičky a my jsme jim zahráli pohádku o Veliké řepě, do které se zapojili i děti a pomáhali řepu vytáhnout.
Teď přišly na řadu dárky. Vnesli jsme do herny desítku tašek a z nich vysypali plyšáky, autíčka a další hračky, na které se děti vrhli. Byl to nádherný okouzlující pohled, jak si každé dítě vybralo nějakou hračku, a nějakou "tetu" či "strejdu".
Já jsem společně s třemi spolužačkami odešla se čtyřmi nejmladšími dětmi (dvěma kluky- dovjčátky, a dvěma holkami) do vedlejší herny, aby měli více klidu, kde jsme jezdili s autíčky a vozili panenky v kočárcích.
Bylo to moc krásné a dojemné. Ale bylo mi smutno, že jsou tyto děti po většinu času odkázané právě na toto místo, které je sice velké a hezké, ale chybí tu opravdová rodina. Některé děti se na Vánoce dostanou domů, ale jiné zde zůstávají po celý rok. Čtyřicet maličkých hlaviček se ukládá každý večer na ústavní polštář a  vidí pořád ty samé tváře devíti ošetřovatelek.
Jsem ráda, že místo besídky jsme šli právě sem a nějak dětem zpestřili jejich život a moc ráda bych se za nimi zase někdy podívala. Není nic hezčího, než vidět ty malé rošťáky smát se a na chvíli jim dodat pocit rodiny.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář