Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nedávno jsem zjistila (asi tak před hodinou), že většina mých názorů je dost mylných, nebo viděných z hurvínkovského pohledu. Vždycky jsem sama sebe viděla jako tu bílou, čistou a hodnou postavu ve všedním světě plným šedých a černých lidí. Mým snem bylo pomáhat postiženým dětem, nepovolovat eutanázii a pomáhat všem lidem, kteří to potřebují.
Ve všem jsem se mýlila. Postižené děti jsem si představovala jako chudáčky, kteří potřebují moji péči a kteří mi budou vděční a já, jenom já jim pomůžu zařadit se do normálního světa. Budu se dívat, jak se uzdravují a celý svět zas bude o jedno šťastné dítko bohatší. Pak jsem se setkala s názorem, že to žádní chudáčci nejsou, ale že jsou to spratci, kteří zneužívají svého postavení k tomu, aby získali co nejvíce.
Vyslechla jsem si příběh chlapce, který byl na vozíčku, všichni se o nějmuseli starat a jeho oblíbenou činností bylo sahat ošetřovatelkám na ňadra. Plakala jsem nad příběhem jednoho otce, který nutí svého postiženého syna, který bydlí v Jedličkově ústavu, chodit každé ráno do speciální školy. Ten chlapec nemůže chodit. A přesto ho do toho otec každý den nutí a těch dvacet metrů společně ujdou za 45 minut. A takhle je to každý den. A to dítě se nelepší. Otec s ním má trpělivost a snaží se a jedinou odměnou mu jsou bezvládné ruce a nohy a manželka mu utekla. Nevydržela to.

To samé k eutanázii. Vždycky jsem byla striktně proti. Ale dívala jsem se z špatného pohledu. Vždycky jsem si představovala, jak ti nemocní leží na posteli a usmívají se na svou rodinu, nebo si s ní povídají, nebo tak něco. A pak by měla přijít sestra a píchnout smrtelnou injekci. To NE. Jenže stalo se něco, co mě donutilo zkusit přemýšlet jako pacient, jako ten co je upoutaný na lůžko. Nemůže se hýbat, nemůže ani mluvit, doktoři řeknou, že není žádná šance na zlepšení, že to tak bude až do smrti. Má na to ten pacient čekat třeba několik let? Má ležet strnule na posteli, dívat se na svoje příbuzné a milované osoby, které k němu každý den chodí, aniž by jim dokázal cokoliv říct. Dokonce ani nemůže dát najevo, že ví o jejich přítomnosti, že je slyší. Nebyla by lepší smrt? Nevím. Myslím si, že pro někoho ano. Ale v mém případě?

Pořád si musím opakovat Proč jsem ti neřikala častěji, že tě mám ráda? Proč jsem ti častěji nenosila květiny? Proč jsem za tebou nechodila častěji? Teď už je pozdě. Už to nemůžu napravit. Je mi líto, že už ti neukážu fotky z plesu, na které jsi se tolik těšila. Je mi líto, že ti nepovím, že jsem úspěšně složial řidičskou zkoušku. Je mi líto, že se nedozvíš jak odmaturuju a na jakou půjdu vejšku. Je mi líto, že musí všechno skončit. Promiň mi to babi. Mám tě moc ráda.